1999 - 2015
-můj zájem o výtahy


Nové počítadlo od 28.5.2016:
počítadlo.abz.cz

Aktualiz.: 10.11.2017

Přidáno 10.11.2017:
Jak to začalo:
Historky:
Zaniklé výtahy:
Zajímavé atypy:
Zajímavosti:
Releové výtahy:
Duplexy:
Pístové výtahy:
Nákladní výtahy:
Jídelní:
Simulátory:
Paternostery:
Nové programované výtahy:
Princip výtahů:
Zapojení výtahů:
Odkazy, články:
Kontaktujte mne:


Mé WEBY

Kamilův web o brněnském podzemí
První stránky

o brněnském podzemí



Od 1.září:


Zde je prostor
pro Vaše logo
a ikonu
nebo reklamu,
i výměnný systém.

Historky z výtahů:

Vzpomínka na událost v elektrárně Vojany

Josef Pokorný

Ještě historka ze života a s výtahem,

aneb – jak jsem nevěděl, jestli se smát či plakat a jak mi přilba zachránila život.

V létech 1965 a 1966 jsem pracoval jako montážní technik na východním Slovensku, na montáži První etapy Elektrárny Vojany. Příhodu, která mne tam potkala popisuji níže.

Někdy ve druhé polovině zimy roku 1965/66 se dělala tlakovka (tlaková zkouška) na tře-tím kotli. Od třetího kotle vedl montáž dalších kotlů mladý vedoucí montér Jan Konečný, stej-ně starý jako já který získal také (snad už tradičně) přezdívku „Kony“ Z celého kotle bylo možno vodu, která byla potřebná k tlakové zkoušce, vypustit. Jen ze šotových přehříváků se vypustit nedala a začínalo silně mrznout. Tak vedoucí naší Montážní správy, inženýr Fero Švec rozhodnul, že se na dně spalovací komory budou po dobu mrazů, přes noc, kdy na kotli nikdo nepracuje udržovat ohně, které budou u stropu spalovací komory prohřívat šoty, aby v nich voda nezamrzla a nepotrhala trubky šotů. Chlapi natahali ke kotli odpadové dříví a na dně spalovací komory založili tři ohně, které dvoučlenná noční hlídka po dobu noci udržovala.

Druhý nebo třetí den přiběhl k nám na barák, asi ve 23 hodin jeden člen té noční hlídky s tím, že se ve spalovací komoře vznítilo lešení a že uvnitř kotle hoří. Všichni technici se zrovna ukládali k spánku, jen já jsem byl nějakou náhodou ještě oblečený, ale zrovna jsem se chtěl svlékat. Rychle jsme se dohodli, že zatím co ostatní se budou oblékat, já poběžím na ko-tel, zjistím co a jak a začnu organizovat hašení. Ostatní technici přiběhnou co nejdřív za mnou. Strhl jsem z věšáku svoji přilbu, narazil si ji na hlavu a vyběhl na chodbu. (Tu přilbu jsem nosil zejména proto, že jsme nutili pracovníky, aby při práci na kotli měli vždy přilbu na hlavě a já jsem se snažil jít příkladem). Z obytných pokojů vybíhali montéři a ptali se, co se stalo. „Ve třetím kotli hoří lešení !“ říkám, „kdo jste ještě oblečení, pojďte se mnou, budeme potřebovat každou ruku !“ Několik chlapů se přidalo ke mně a běželi jsme na stavbu. Cestou jsem vydal chlapům pokyn, aby sbírali vodní hasící přístroje, kolem kterých cestou na stavbu poběžíme. Sám jsem ještě v budově ubikací sejmul se stěny dva hasící přístroje a nesa v každé ruce jeden, klusal jsem ke stavbě. Chlapi se také činili. Mezi druhým a třetím kotlem byl stavebně-montážní výtah, který byl poháněn vrátkem, umístěným na podlaží + 9 metrů. Normálně ve dne, během pracovní doby jej obsluhoval vrátkař-výtahář, který měl na konstrukci kotle pevnou značku a na laně vrátku namotané značky z barevných bavlnek. Každé podlaží mělo svoji barvu a on zastavil vrátek vždycky podle potřeby tak, aby značka-bavlnka na laně lícovala se značkou na konstrukci a tím zastavil výtah přesně v tom podlaží, kde to bylo zapotřebí.

Mimo pracovní dobu byl výtah spuštěn na podlaží „nula“, tedy na úroveň terénu. Doběhli jsme k výtahu a já jsem do něj ukládal hasící přístroje. Nejprve ty, co jsem nesl já, pak pos-tupně ty, co přinášeli chlapi. Do toho výtahu jsem jich naskládal dvaatřicet ! Zavřel jsem výtahovou mříž a volám : „Je někdo u vrátku ?“ Osvětlení bylo vypnuté, všude byla tma, svítilo jen nouzové osvětlení. Někdo se mi na tom podlaží + 9 metrů ozval a já volám : Tak jeď a jeď na koncák ! Bylo mi jasné, že když je na tom podlaží tma, nebude ten, kdo vrátek obsluhuje na značky vidět. Ale na nejhořejším podlaží pod stropem kotle, na podlaží + 37 metrů byl koncový vypínač, který zastavoval výtah automaticky v tomto podlaží, Ke srážce kladnic chy-bělo asi čtvrt metru. Na ten koncák se jezdilo od té doby, co byl výtah smontován a fungovalo to perfektně.

Slyšel jsem ještě, jak zavyl motor vrátku a výtah se dal do pohybu. Rozběhl jsem se ke schodům. Na podlaží +37 metrů to bylo 238 schodů a já jsem to běžel na jeden zátah. Bylo mi třiatřicet a byl jsem – tak říkajíc – „v květu sil“ takže se mi dokonce podařilo ten výtah cestou ještě předběhnout ! Na posledním schodu, se srdcem v hrdle jsem se zastavil, lapal po dechu a sledoval očima dojíždějící výtah. Svítilo tam jedno světlo.

Murphyho „Zákon schválnosti“ nám říká, že namazaný krajíc upadne na zem vždycky tou namazanou stranou. Nejinak to bylo i tehdy. Výtah dojel do podlaží, stlačil koncový vypínač, v té chvíli se konzola i s koncovým vypínačem odlomila od konstrukce a výtah vesele pokračoval v jízdě. V zápětí se srazily kladnice a zřejmě ten, kdo byl u vrátku, když slyšel nahoře ránu, tak ucukl prst z tlačítka a vrátek se, díky Bohu, zastavil. (Mohlo to dopadnout hůř – kdyby se kladnice rozbily nebo utrhly, lano se vysmeklo, výtah by se zřítil). Takhle výtah zůstal stát. Náraz kladnice na kladnici byl ale tak rasantní, že všech dvaatřicet hasících přístrojů se vzneslo do výšky asi 30 centimetrů a dopadly zpátky na plošinu výtahu. Protože to byly „vodní“ hasičáky typu „naraz a stříkej“, tak mi všech dvaatřicet hasičáků vystříkalo v tom výtahu.

Stál jsem na posledním schodu, zavěšen lokty do zábradlí a sledoval očima, co se stalo. Si-tuace byla mezní. V kotli zuřil požár, já jsem byl v tu chvíli bez hasících prostředků a nevěděl jsem, jestli se tomu mám smát, či se rozplakat. A to už dobíhali chlapi, kteří mi pomáhali ty minimaxy přinést a naložit, zjistili co se stalo a ptali se mne, co mají dělat. Věděl jsem, že když jsme běželi ke kotli, někdo odbočil ke zbrojnici hasičů s tím, že je zburcuje. Dalo se tedy čekat, že hasiči zde budou co nevidět. A budou se ptát, co jsme dělali. Tak říkám chlapům: „Roznoste ty vystříkané hasičáky po podlaží kolem kotle a hasičům říkejte, že jsme hasili !“ Do této chvíle jsem jednal více méně automaticky, ale teď jsem musel rychle vymyslet správné řešení situace ! Snažil jsem se uspořádat myšlenky a vymyslet, co budeme dělat dál. Uvědomil jsem si, že pokud hoří v kotli jen dřevo, nemůže teplota ve spalovací komoře překročit 450° Celsia a na to přece jsou materiály ve spalovací komoře stavěné, to by jim nemělo uškodit. Uškodit by jim naopak mohlo prudké ochlazení, při kterém by mohlo dojít k rekrystalizaci legovaných materiálů ! Ale to už doběhl Honza Filipenský a volá na mne : „V kotli hoří maximálně tři kubíky dřeva, které nemohou při hoření kotel poškodit. Nechte to hořet ! Hlavně do spalovací komory nestříkejte studenou vodu ! Dávejte jen pozor, aby se oheň nedostal z kotle ven !

Mezitím doběhli hasiči a viděli minimaxy, rozestavěné kolem kotle. Velitel hasičů kroutil hlavou a říkal :„To nie je možné, tolko minimaxou stě spotrebovali a oný oheň stě něuhasili !“ Co jsme mu měli povídat ? Honza mu zopakoval svůj příkaz – nestříkat do spalovací komory, a tak hasiči jen hlídali průlezy a průduchy. Sestoupil jsem na podlaží +34 metru, kde jsem něco řešil s jedním z montérů, když mi zničehonic zadunělo v hlavě a u mých nohou se pojednou objevila půlmetrová hliníková proudnice. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, odkud ta proudnice přiletěla. Tři metry nade mnou stál hasič, kterému ta proudnice, když ji nasazoval na hadici vypadla z ruky a volal na mne, že se omlouvá.

Nechápal jsem, co se stalo, až do té chvíle, než jsem si sundal přilbu. Klenba přilby byla podélně prolomená. Kdybych tu přilbu neměl, tak mi ta proudnice nejspíš rozbila lebku, a kdož ví, zda bych to přežil. Opět se moje štěstí unavilo. (A sedlo si na vola). Kolikrát já měl v životě štěstí ! Já na Pánaboha moc nevěřím, ale někdy si myslím, že mi na nebesích drží něk-do palec ! Kolikrát v mém životě prošla ta babizna s kosou těsně kolem mne a minula mne, jen o „fous“ ! Třeba pro to, že musím v životě splnit něco, co nemůže udělat nikdo jiný ? Co naplňuje můj osud ?

Co já vím ! A tak v jednom kuse dělám to co „umím“, i to co neumím, protože pořád neznám úkol, který na mne snad ještě čeká. Třeba to byl zásah „z hůry“, že mi ty minimaxy vystříkaly tam kde neměly. Zachránilo to kotel od poškození a mne možná od trestu za to, že jsem jednal zbrkle ! Ale možná bych ty minimaxy vůbec nepoužil a nechal hlídat jenom průlezy, protože jsem přece jenom myslel ! Buďme rádi, že to dopadlo tak, jak to dopadlo !





Prosím tímto, kdo má také z vás zajímavou osobní historku s výtahem...

Zašlete mi prosím info na můj mail: pokorny.kamil (a) seznam.cz DĚKUJU!

Původní fotky výtahů velmi ocením, lahví a podobně :-)


ZPĚT o stránku

Víte - li o starém výtahu, ukážete mi strojovnu, poskytnete fotky, svůj příběh... >>> kontaktujte mne...

www.STAREVYTAHY.cz



webmaster: Kamil Pokorný
email: pokorny.kamil(a)seznam.cz
© 2017

Partner tohoto projektu:

Server www.i-vytahy.cz